Přesila
Dnes ještě jednou o dětech, když mám tak nostalgický den, a o tom, jak zoufale je diskvalifikujeme, když se je snažíme vychovávat ke slušnosti a čestnosti. M. se v pátek postavil na stranu svého kamaráda, kterého po hodině tělocviku ve snaze dosáhnout zadostiučinění kvůli domnělé trefě do oka při vybíjené napadl spolužák. Proč to tenhle fešák, kterého táta ve volném čase učí bojovým sportům, udělal až po zápase, neví zjevně ani paní učitelka, co se předtím právě otočila a někam odešla. Kdyby to zůstalo mezi nimi dvěma, ještě budiž. Jenže k tomu frajerovi se přidala celá parta nabouchaných týpků, co o přestávkách popíjejí energetické nápoje a pojídají smažené krokety v přilehlém bufetu a násilí považují za kratochvíli k popukání (což nedávno odnesl jeden o dost mírumilovnější spolužák otřesem mozku). M., který naštěstí ví, že se má nespravedlnosti postavit, šel do předem prohraného boje a akci odnesl naraženým prstem, která ho připravila nejen o další tělocviky, ale také o tenis a hraní na flétnu. A nese to neskutečně statečně.
Jak snadné by bylo M. poradit, že přidat se na stranu silnějších a jít proti Vojtovi by pro něho nemohlo skončit takovou prohrou!
Chtěl bych na tomto místě svému synovi vyseknout poklonu. Já jsem byl odjakživa posera a už jen představa jakéhokoli konfliktu, nehledě na tělesnou újmu, ve mně vyvolávala a dodnes vyvolává osypky i na připosraném zadku. Že je ochoten postavit se trojnásobné přesile, když si nemůže být jistý výsledkem, je stejně potěšující, jak pateticky jsem tenhle text začal.
