Praha přátelská k turistům v praxi
Jsem právě v trafice na Palmovce, když se přede mnou stojící anglicky mluvící muž marně snaží vyměnit jízdenky, které tady před chvilkou koupil. Neochota ale z trafikantky i jejího kvapem povolaného šéfa přímo kapala. Jelikož měl ten nebohý člověk v ruce několik třídenních jízdenek a chtěl je vyměnit za jednodenní, zmatení tarify pražských dopravních podniků ho mohlo stát několik set. Prodavačka ale byla neoblomná, a protože mi bylo jasné, že tu pětičlennou rodinu, k níž onen muž patřil, čeká v naší stověžaté ještě spousta nástrah v podobě novodobých zlatokopů, rozhodl jsem se alespoň prvnímu nepříjemnému zážitku zabránit.
Otce jsem vyvolal z rodinného kruhu, vyzval ho, ať jde se mnou do trafiky, a slíbil pro něho udělat maximum. Dozvěděl jsem se, že chce vyměnit jen tři jízdenky, protože děti by mohly jezdit levněji, trafikantka nicméně nadále setrvává na své pozici, a šéf se navíc nechává zapírat (údajně šel uprostřed parného léta do banky). Marně jsem apeloval na zdravý rozum, na vstřícnost vůči cizincům a jiné selskorozumné argumenty.
Řekl jsem tedy, že zavolám na infolinku Ropidu a zeptám se, jestli je možné nepoužité jízdenky někde vrátit, a byl jsem odhodlaný od něj ty tři jízdenky bratru za tisícikorunu koupit a pak to s dopravním podnikem uhádat.
Leč infolinka vydávala obvyklý hudební tón a projevovala vlastnost, která se v podobných situacích vůbec nehodí: přetíženost. Po chvíli čekání mě napadlo zajít se podívat do kukaně u turniketů a zjistit tam, jak se to má s případným vrácením jízdenek, ale obsluha, přibližně 65letá žena, to netušila a divila se, že jsou trafikanti (Jiří Dědeček o nich zjevně ví své) tak neoblomní. Nemělo smysl naléhat, s pocitem, že jsem sice udělal, co jsem mohl, už jsem to pomalu vzdával a rodině se omlouval (byli z Maďarska, tak jen tajně doufám, že nevolili Fidesz, ale ptát jsem se na to nemohl), rameny krče víc, než možná bylo nutné, když tu obyvatelka kukaně vystoupila ze své bezpečné ulity, s kartou v ruce vykročila směrem k bankomatu, vybrala tisícovku a ony tři jízdenky od pána koupila na vlastní triko. Ujistila mě, že je prodá, protože se jí každou chvíli někdo na ty jízdenky ptá, i tak ale musím před tou dámou smeknout.
A když jí náhle oživlý Maďar dával o desetikorunu víc, i tu mu vrátila!
Příběh ale nemá tak šťastný konec. Šest celodenních jízdenek pro děti totiž nebylo možné koupit nikde jinde než ve stejné trafice s nápisem Relay, kde hlava maďarské rodiny před chvílí tak neblaze pochodila.
