V „tapas“ baru
„Co je to ostatní?“ ptám se.
„To je ta wifina. Ta není zadarmo.“
„Aha.“
„Všiml jste si snad, že by někde bylo napsáno, že je tady wifi zdarma?“
Nezmůžu se na slovo. Nejsem jí schopen říct, že tady naopak není ani napsáno, že by se za wifi platilo. „Kdybych to věděl, mohl bych se rozhodnout, jestli za to chci platit,“ říkám nesměle, konsternovaný situací a neotřesitelným sebevědomím paní Vyžilé.
„A jste zapojenej do zásuvky,“ snaží se vytěžit maximum z hesla, že nejlepší obranou je útok. „Tady je to zadarmo jen pro mý hosty.“
„Já jsem přece host.“
„Pro mý kamarády. To není normální, aby to bylo zadarmo.“
„Já si právě myslím, že to normální je. Ještě se mi nikde nestalo, abych za wifinu platil.“
„Tak choďte tam, kde za to neplatíte.“
„Tak já budu.“
Výsledný účet je na 355 korun a já platím pětistovkou. Vrátí mi 65 korun a tupě zírá, co ještě chci.
„Aha, ještě stovka.“
Svých padesát korun, nebo možná o něco míň, by tak jako tak na tuzeru dostala, aniž by se musela nějak zvlášť rozrušovat.
Odcházím, aniž by mě jakkoli rozhodilo, že takové existence ještě vůbec chodí po světě.
„Na shledanou,“ loučí se paní zpoza baru.
„Sbohem.“
„Sbohem!“ odtuší a říká si, jak je tu dnes večer za hvězdu. Na baru sedí jen pár jejích kamarádů, co usrkávají z piva a mají wifinu zadarmo. Zbytek hospody je od časného odpoledne prázdný.
