Z beránka vlkem
Připravuju nový projekt, který zase udělá díru do českého internetu, a protože jsem líný, jak se na správného velkopodnikatele sluší a patří, a chci si některé věci ulehčit, rozhodl jsem se, že se podívám po nějaké instantní šabloně, kterou koupím, a budu se raději věnovat užitečnějším věcem. Po chvilce googlování jsem narazil na jednu opravdu sexy, kterou prodává Template Monster. V balíku, který od nich kupující dostane, sice není úplně všechno, co prezentují v demu, ale to nevadí – zbytek jsem schopný si i při rychle chřadnoucí paměti, co se HTML a CSS týká, ohnout a přizpůsobit sám. Ta grafika je naprosto úchvatná a za cenu 180 dolarů drobné úsilí rozhodně stojí. A tak jsem se rozhodl, že si v klidu domova sednu k internetu, opíšu do platební brány několik čísel z karty a během deseti minut mám zip se soubory v mailu. Ostatně podobně to bylo, když jsem nakupoval nějaký software nebo šablony pro můj oblíbený, byť těžkotonážní WordPress.
Registrace na webu prodejce šablon ale neumožňuje zadat firemní údaje, a protože já už nějaký čas pobývám na světě v permanentní obavě z finančního úřadu (Radovan Krejčíř není můj kamarád), pro jistotu jsem se v chatovacím okně toho Šablonového Netvora zeptal, jestli mi vystaví fakturu na firmu. Tři operátoři, kteří si mě postupně převzali, protože každý má na konverzaci vyhrazených deset minut, a kterým jsem vždycky musel zopakovat už jednou poslané dotazy, mě ujistili, že ano, ale až potom, co zaplatím. Ta jejich urputnost – pošli peníze a pak to zařídíme – mě vyprovokovala k ostražitosti. Nedávno jsem totiž z Moldávie, kde se kupují báječné šablony pro WordPress, dostal fakturu zvící několik řádků, z nichž by se agilní ouřada z finančního úřadu pomátl a nechal mě zavřít na deset let za nactiutrhání. Tak jsem v tom chvíli šťoural a trochu mi to smrdělo, zvlášť když moje zkušenosti s kupováním čehokoli a komunikováním s kdekým jsou poslední dobou stručně řečeno tristní až ponuré. Hlavně mě udivovalo, že slibují, že fakturu dostanu, aniž by bylo kam zapsat jméno firmy.
Jenže pak došlo k dramatickému zvratu. Řekl jsem si, že jako velkopodnikateli mi může být jedno, co s těmi 180 dolary bude, kde je vezmu a jak je zaúčtuju, a tak jsem objednal a těšil se, že šablona bude a už zítra budu směle kráčet ke kráteru do českého internetu. Jenže nějaký infobox mi napsal, že kvůli internetovým podvodům si ještě objednávku ověří, a to tím, že mi zavolají. Je pravda, že jen těsně po tom, co jsem objednal, mi někdo neidentifikovatelný volal, ale to bylo z českého čísla, takže pochybuju, že to byl někdo od nich. Asi za hodinu, jsa roztřesen netrpělivostí, jsem jim přes chat napsal, že mám problém se zaplacením, a zeptal se, co se mnou bude. Trochu jsem je podezříval, že když jsem je měl za podvodníky já, tak teď mi to dají sežrat a budou se ke mně chovat podobně. Operátor mi napsal, že si mě musí ověřit, a tak mám poslat kopii řidičáku nebo pasu. To už jsem se cítil asi jako nějaký světový arciterorista. Vztek se mísil se strachem, kam tohle dojde a že teď nebudu mít v patách jen berní úředníky, ale i CIA, FBI a CI5, nebo mi naopak za oceánem vygumují identitu a konečně budu pan Nikdo.
Asi při dvouhodinové komunikaci s Dominicem, jemuž budiž přičteno k dobru, že byl docela trpělivý, jsem zjistil, že si standardně prvně objednávající prověřují, protože prodávají elektronické produkty, a nikoli něco hmatatelného, a že při dalších obchodech mě už nic takového nečeká. Vymáčkl jsem ze sebe poslední vzpomínky na hodiny anglické gramatiky a napsal mu, že jsem první obchod udělat chtěl, patrně jediný, ale že asi neudělám ani ten. A taky jsem zjistil, že Template Monster o sobě na webu, kde jsem danou šablonu našel, neuvádí vůbec nic, že se vlastně nejedná o Template Monster, ale Artvertex, Inc. (tuhle jsem musel jednomu klientovi vysvětlovat vztah mezi názvy Plow & Piston a imprimis) a fakturu mi bude vystavovat template-help.com. Šablonu jsem přitom objednával na templatetuning.com (něco mi to připomíná, ale jen vzdáleně…). To všechno ale na naléhání.
Chudáku Dominicovi v jednu chvíli ujely nervy, i když se do té doby držel statečně, a dvakrát mi dokonce zavolal. Jenže konverzovat s někým, koho nevidím, mi vůbec nejde – a přiznám se, že i kdybych se na něho díval, stejně bychom si asi neporozuměli, přece jenom angličtina je angličtina a on měl tři hodiny odpoledne, zatímco já půlnoc (tím ale rozhodně nesnímám vinu ze své jazykové paraplegie). A nejvíc mu nervy ujely, když jsem mu napsal, že jsem rozpačitý, protože po mně chce identifikaci firma, která o sobě na webu nemá žádné informace, a že je vůbec neznám. „Are you serious?“ zeptal se a poučil mě, že jsou nejvýznamnější firma v oboru a na trhu jsou deset let. Když mi napsal, že oni zase neznají mě, podivil jsem se pro změnu já – že už jsem na světě 38 let – a poslal mu odkazy na svůj web (pevně doufám, že ničemu nerozuměl, to už by po mně ani tu legitimaci nechtěl).
Takže celkem zajímavý rozhovor, až na to, že by se z něj měli poučit ti, kdo si myslí, že kupovat přes internet je nuda spočívající v několikerém zaklikání. Někdy to může být psina.
A jak to dopadne? Už se chystám skenovat řidičák, protože za to dobrodružství to stojí a ta šablona je vážně sexy. Promiň, Lauro!
