Jak jsem (možná) zachránil černého pasažéra
Stál jsem v autobuse na Zličín, Praha zažívala takovou tu předvánoční melancholii, během níž je všechno zpožděné a všichni se tváří, jako že je to normální, ale byl jsem rád, že konečně jedu, a přišel revizor. Pár lidí zkontroloval, pak mě a vedle mě stál takovej tejpek, zhruba dvacetiletý. (Jaká klasika!) Povídá, že nemá jízdenku, jede jen jednu zastávku, že to v Praze nezná, provokativně ukazuje na terminál na sloupku a že prý jede na firemní večírek a klidně to zaplatí. (No, kdo ví!) A revizor, že musí zaplatit tisícovku. „Kartou?“ ptá se. A já si říkám, že to je teda hustý. Kdyby pražští radní nechápali pokutu jako možnost výdělku, ale symbolické pokárání a řekl by, že ho to bude stát dvě stě, tak to za něj snad ještě zaplatím. Jenže tisíc je fakt hodně. Však se taky tejpek začne kroutit, bůhví, co je zač, ale já ty revizory fakt nemám rád, i když tenhle byl sympatickej, mladej a slušnej. Hodně slušnej, takže jsem vycítil příležitost. Podívám se na něj a říkám: „Tak mu jen domluvte, on už to víckrát neudělá.“ „Ještě uvidíme,“ on na to. Pak si řekl o občanku, chvíli na ni kouká a nakonec mu ji vrátí a říká: „Dneska jste první slušnej člověk, fakt první, tak to nechám být.“ Dojeli jsme na Zličín, ten tejpek vystupuje a ptá se mě: „Kde je tady metro?“ Ukážu mu směrem na krtka a říkám: „Hele, ale jestli jdeš do metra, tak si fakt kup jízdenku!“
Poučení, které z toho plyne? Už je to pár měsíců, možná i let, co jsem seznal, že některým lidem prostě můžu začít bezostyšně tykat. Asi jsem vážně zestárnul.
