Miluju snídaně, které vám bez práce, co bez ní ani koláče nejsou, servírují v nějaké libové kavárně vypulírovaní číšníci za doprovodu rytmu kapek ranní rosy. Naprosto nepřekonatelný zážitek poskytuje v tomto směru Café Louvre na Národní, ale co dělat, když se člověk ocitne o pár set metrů dál, třeba v samém srdci židovského města pražského? Od osmi ráno jsou tu otevřeny mnohé podniky, jejich problém je ale v tom, že jsou zaměřeny na cizince – ano, ty, co se ještě v pět ráno těsně před kuropěním potácejí z nonstop barů, a prospí tak celé dopoledne – a tři vajíčka ve smažené či vařené formě (možná dokonce bioformě, ale kdoví, zda vůbec mají nějakou formu) nabízejí za bratru 140 korun. Všudypřítomné anglické nápisy jako breakfast a bagel o tom ostatně svědčí. Škoda. Snídani, koupenou v pekárně s nepřekonatelnou nabídkou, jsme si dali na lavičce v Dlouhé. Za 55 korun pro dva! Proč může kavárna v Dejvicích nabízet snídaňové menu za 60 korun? Má tohle velkopodnikání ještě nějaký smysl, když nemůžu posnídat s Kellnerem?
