Osobní ke K. K.
Shodou okolností jedu pozítří k hanáckým Benátkám, kde se v roce 1944 do rodiny známých knihtiskařů z Nového Jičína (Kamile!) narodil člověk, jehož široké srdce, citlivost a smysl pro jazyk si zaslouží větší uznání, než jaké mu projevujeme. Na podzim roku 1992, to už do jeho předčasné smrti, jejíž blízkost jsme tehdy nemohli ani tušit, zbývalo takřka pár měsíců, jsem měl možnost v ještě mohutně znějící atmosféře změn v tehdejším Československu být na besedě s ním. Jestli mi ta fakulta něco dala, pak příležitost potkat se nejen s ním, ale ve stejné sérii seminářů taky třeba s legendou A. J. Liehmem (ten shodou okolností včera oslavil devadesátiny) nebo Ivo Železným, který tehdy patřil mezi významné nakladatele (kde že ty časy jsou!). A jestli ve svém zbytečném životě něčeho opravdu lituju, pak toho, že ta přednáška tehdy neskončila tím, k čemu nás během ní „básník s kytarou“ a osamocený kritik tehdejších poměrů vyzýval: odchodem do hospody, kde jsme měli pokračovat. Ne že bych se cítil hoden toho, abych hltal jeho charisma takhle zblízka a bratru neformálně, ale pokud by k tomu došlo, věřím, že dodnes by to pro mě byly nezapomenutelné okamžiky. A jestli je mi něčeho líto dvojnásob, pak toho, že už nám bohužel není souzeno číst jeho břitké komentáře a slýchat jeho citlivé výpovědi o dnešním světě, jakkoli by to nebylo veselé čtení ani poslouchání. Přesně před 20 lety totiž Karel Kryl zemřel.
