Víkend k neuvěření
Uplynulý víkend byl jen pro drsné povahy a já přitom nemůžu říct, jestli se mezi otrlé můžu ještě vůbec počítat. A to se všechny strašidelnosti, jejichž strastmi jsme si prošli, odehrály v průběhu čtyřiadvaceti hodin v rozmezí pátečního a sobotního večera.
V pátek mi T-Mobile schválil rozpočet za odevzdanou práci, a protože jsme si slíbili, že to oslavíme šampaňským, večer jsme ho slavnostně přichystali na stůl. Přitom jsme zjistili, že sokl kuchyňské linky a jedny dvířka zpuchřely a na dně skříňky pod dřezem, kde za dobu obývání našeho příbytku utěšeně přibyly spotřebiče jako filtr na vodu, takže změť hadiček a kabelů je důmyslný labyrint, si trůní nepěkná louže. Spoušť jsme jakž takž vysušili, sokl nechali oddělený od zbytku linky a já jsem se vydal do sprchy, abych nadšení z pozdně noční epizody spláchl. Zapnul jsem vodu, ale baterie vydávala toliko studenou vodu, která se po opakovaných pokusech oživit průtokový kotel stávala stále studenější, až mi z ní mrzly prsty. Již tak téměř přetékající jímka přitom hrozila naskytnout nám nebývalý pohled na další šlamastyku. Po chvíli jsem tedy rezignoval na hygienu, narychlo otevřel šampaňské a jal se sledovat film s tím, že druhý den si všechno vynahradím v Praze.
V sobotu jsme se vydali do matičky stověžaté, kde jsme měli na druhou odpoledne domluvený nějaký program v Doxu, ale samozřejmě jsme po několika návratech pro zapomenuté věci vyrazili pozdě. Za dvě minuty dvě jsem rodinu vysadil přesně před vchodem do galerie a spolu se psem se vydal do bytu, kde jsem se hodlal věnovat venčení zvířete a duše, ale protože na Letné v tu dobu právě probíhala velkolepá akce připomínající sounáležitost s olympijskými myšlenkami s názvem Olympijský park Soči – Letná 2014 (pitomější název už tomu dát nemohli), v blízkém i dalekém okolí kanclu bylo všude plno, jako by lidi jeli do areálu sportovat a k dopravě zvolili výhradně motorové oře. Skoro hodinu jsem kroužil přilehlými ulicemi, protože nějakého chytráka nedávno napadlo udělat všechny ulice kolmé na Milady Horákové průjezdné jen jedním směrem, takže jsem se musel projet kolem Hradu a protrpět si čekání v zácpě směrem na Letnou. Ale to nic, ani já ani pes jsme se v autě nepočurali, takže jsem před třetí úspěšně nakráčel do bohémské pracovny.
Do večera nám bohulibí klienti poslali ještě několik várek práce a jako na potvoru je chtěli mít hotové už v neděli. Po deváté večer jsem proto přemýšlel, že návštěvu naplánovanou na neděli raději zrušíme. Dilema za mě vyřešila Andrea, moje svědkyně ze svatby, jejíž rodinu jsme měli onou návštěvou po pěti letech poctít, a řekla, že asi mají příušnice, a tak z nedělní procházky sešlo. I odebral jsem se naložit do vany, nalil si dvojčičku a čekal, až mě voda pěkně prohřeje, když tu přišel zbytek rodiny, že se pod ním propadlo patro na spaní. Nezbývalo než sbalit věci, protože v pěti lidech a jednom psovi se v kumbálu na zemi spát nedá, probudit psa, napsat klientce, která si ráno měla přijít pro brožuru, a s brožurou za ní před jedenáctou ještě zajet a vrátit se zpátky domů.
Přípojku k průtokovému ohřívači pod dřezem jsem utáhl, kotel dostal v sobotu dopoledne rozum, jímka už nepřetéká a patro plánuju během týdne spravit, ale ještě jeden takový víkend a budu zralý na Chocholouška.
A poučení, která z toho plynou? 1) Každý den zažívá nejeden malé tragédie. 2) Ke svému štěstí se musíte protrpět, holenkové!
