Kiš, kiš, ale neberte to doslova!
Chtělo by se říct Kiš, kiš a nastrouhat pořádnou mrkev, protože nás se letošní přívaly vody (snad) znovu nedotknou. Žádnému z těch lidí, co je současné záplavy postihnou, takovou hrůzu ale nepřeju. V roce 1997 byly symbolem záplav moravské Troubky, v roce 2002 středočeské Zálezlice a posledních několik let děsí podobné riziko další a další desítky až stovky obcí téměř opakovaně. Pokaždé, když voda opadne, mají vyvolení ústa plná toho, kolik peněz se investuje do regulace toků, protipovodňových zábran a kdoví čeho ještě. Dokonce jsme platili jakousi povodňovou daň, ví o tom vůbec někdo?
Za těch patnáct let se zábranami vybavila hlavně Praha, kterou živel zasáhl před 11 lety (a i teď se z ní stejně jako tehdy všichni můžou poprdět a děsí se toho, jaké škody tam způsobí, jako by to byl penis světa), ale na spoustě míst skutek utek. Teď se při sledování mimořádného zpravodajství za doprovodu patetické hudby díváme na spoušť, která za vodou zůstává. Za tu dobu jsme si ale za štědrého přispění evropských fondů vybudovali stovky hotelů, restaurací, rekreačních resortů, desítky golfových hřišť a tenisových kurtů a přispěli na nesmyslné projekty, nad jejichž významem zůstává rozum stát. Kiš, kiš, chtělo by se říct. Ale nebuďme zlí, premiér Nečas odletěl obhlédnout situaci letadlem a na obrazovce vyjádřil postiženým podporu.
