Strach shůry seslaný
Když si člověk pořídí foťák od snad nejprestižnějšího výrobce (rozumějte od japonského Nikonu), tak nějak čeká, že firma takového jména půjde proti proudu trendu a nebude své modely co několik let odhazovat na smetiště dějin. Jenže můj deset let starý (co je to proti věčnosti!) přístroj „přestali podporovat“, a tak když jsem zašel do servisu, abych ho nechal prohlédnout a udělat mu nějakou generálku, byl jsem slušně odmítnut – kdyby se něco rozbilo, náhradní díly nejsou a nebudou.
Nelenil jsem (tedy – chvíli mi to trvalo, ne že ne) a napsal přímo do Japonska prezidentovi Nikonu. Pěkně klasicky: dopis jsem si nechal přeložit, vytiskl ho na papír, vložil do obálky a nelituje peněz vydaných za poštovné poslal až do Země vycházejícího slunce Kazuo Ushidovi. Upřímně – čekal jsem, že takový přístup v té daleké zemi ocení a aspoň mi zdvořile odpoví, byť by to mělo být v japonštině. Jenže můj výtvor skončil v Česku u jakéhosi pucfleka, technického ředitele.
Překvapivé je, že úkony, které jsem chtěl v servisu objednat, najednou objednat lze. A já se teď užírám trilematem, zda nechat stařičké tělo D50 odpočívat a na dalších deset let si pořídit nové, nechat provést generálku a dál ho používat, nebo zajít do Canonu a vložit důvěru v něj. To třetí se ovšem vzhledem k nekompatibilitě objektivů, blesků a jiného příslušenství nezdá příliš levné na to, abych byl tak zásadový.
