Řeknu vám, milé děti, ještě jednu pohádku o systému, ve kterém žijeme a ze kterého podle aktuálních statistik stále větší počet firem utíká do daňových rájů. Jedním z našich klientů, sporadických sice, ale bezproblémově platících, je Úřad vlády České republiky. Objednává si u nás korektury stenografických záznamů odpovědí premiéra na interpelace v Poslanecké sněmovně (to je taková partička hamižných blbečků, co obsadili historické prostory našeho krásného hlavního města a na rozdíl od mnohých zlatokopů nemusejí pro zlatou žílu daleko). Už dlouho vrtím hlavou nad tím, kolik lidí má korektury třeba pěti normostran na starost – kontakty na ně zaměstnávají disky Googlu (jelikož používám Gmail) ostošest. Jedna paní zakázky zadává, jiná je objednává, třetí je odbavuje (fyzicky posílá mailem), čtvrté je zpracované posílám, pátá přijímá faktury a šestá je proplácí. Sedmá nás kdysi objevila (ale ta už tam asi nepracuje, protože od té doby na ÚV změnili šatník) a s osmou (ta už tam stoprocentně není) jsem měl kdysi schůzku. Pořád je řeč, děti moje, o zakázkách většinou za několik stokorun. To se ví, že v takovém koloběhu jeden neví, co dělá druhý, a protože nikdo z nich vůbec netuší, kolik by to vlastně mělo stát, a tak vystavují objednávky na několik tisíc, aby tam byla rezerva, kdyby jeden nebyl blbec a poslal jim fakturu na několikanásobek, bez debat by ji proplatili. Jenže protože jeden blbec je, je chudý princ a princezny se k němu otáčejí zády. Ještě že mě aspoň titulují pane doktore a jsou slušní. To se koneckonců musí nechat.
Možná o tom Chleboun blognul i tady:
