Nadržku, nebo přes držku
Byli jsme na obědě v hospodě. Příchod každého hosta zahajuje pravidelný rituál: ke stolu přistupuje milá servírka s rouškou na obličeji a všechny velmi zdvořile požádá, aby si nasadili roušky taky, dokud před ně nepostaví jídlo nebo pití. K nám nemusela, protože jsem si stihnul všimnout, že na každém stole je psaná výzva, ať se zahalíme nadržkou. Osobně soudím, že je to nesmysl, někde pět minut sedět s rouškou a pak hodinu tamtéž kousat a popíjet bez ní, protože konzumovat občerstvení skrz textil jako sešlost páně prezidentova věru neumím. Ale ten text navíc zněl tak naléhavě a psal cosi o pokutě 20 tisíc korun pro personál, pokud kontrolní orgán přistihne hosta bez zakrytého obličeje, aniž by právě konzumoval, že jsem to prostě respektoval.
Když jsme platili, dovolil jsem si dotaz takřka stejně zdvořilý, jak zdvořilá byla obsluha: to opravdu úřady obcházejí restaurace a dávají jim pokuty? „Ano,“ odpověděla ta milá, slušná a nebohá servírka. A protože hostů v těchto dnech není ani v době oběda přespříliš, stihla nám říct i o čtyřech číšnících ze Staromáku, kteří všichni inkasovali pokutu po 20 tisících za to, že si dovolili mít zakrytou toliko pusu, a nikoli nos. A o kontrolorech, kteří chodí po hospodách a kontrolují, jestli všichni mají nadržky, když nekonzumují. A o kontrolorce, která chodí po hospodách, předstírá, že je astmatička, a následně napaří pokutu, pokud jí to personál uvěří a nechce po ní papír, na kterém je to psané černé na bílém.
Musí to být vskutku zaměstnání snů, tahle číšničina, když je jeden celé dny zahalený v roušce, snaží se být milý, aby těch posledních pár hostů neodradil, a přitom se v téhle době, která hospodským nadělila všechno jen ne pohodu a jakous takous jistotu, třást o ten zbytek výdělku, jenž jim ještě zbyl.
