Rozklad německého Kauflandu a českého eráru

Miroslav Kalousek, nejlepší ministr financí pod sluncem, jenžto se neváhá pochválit ani ve chvíli, kdy republiku předává rozkradenou a morálně na dně, musí mít zřejmě dlouhé prsty. Jinak by nebyl schopen zařídit, aby kdykoli, když děláme v zahraničí větší nákup, došlo k nějaké trapné události. Když jsme v Drážďanech nakupovali loni, terminál v obchodě jaksi odmítal českou platební kartu (respektive asi čtyři různé). Kus jsme sice zaplatili v hotovosti, ale na zbytek nám chyběla, a tak jsme pobíhali po okolí a hledali nejbližší bankomat. V prodejně z toho bylo podivné pozdvižení.

Ale včera jsme si tamtéž užili víc. A s námi i další lidé, kterým jsme s končícím dnem sehráli divadýlko. Když jsme naložili dva přetékající vozíky s tím, že se třetím se ještě vrátíme pro nápoje, vydali jsme se k pokladně. Tu obsluhovala mladá sympatická* studentka Franziska, toho času v Kauflandu na brigádě. Postupně jsme úplně všechno, tedy nákup čítající asi 150 položek, vyložili na pás a její ruka kousek po kousku projížděla pípajícím automatem.

Mezitím jsem ještě stihl zapříst hovor s mladíkem stojícím ve frontě za námi. Popotahoval z elektronické cigarety a na nákupu s sebou měl i kolo, takže jak se vyjádřil, nikam nespěchal. Nepochybně si nemohl nevšimnout asi čtyřicítky lahví vína, a jelikož jsem nechtěl vyvolávat pochybnosti, je-li taková zásoba bohémským pohonem, raději jsem mu to vysvětlil: „Budu oslavovat narozeniny.“

„Budeš mít kulatiny?“

„Jo jo.“

„Takže ti bude dvacet?“

Srdečně jsem se zasmál. „To ne, deset!“

„A víš, že nesmíš pít alkohol?“

„V tom případě tady to víno budu muset nechat.“

To jsem ale ještě netušil, že vtipkování na téma nezdařených nákupů se mi nemusí vyplatit.

Když jsme všechno úhledně poskládali do igelitových tašek, ty vložili do vozíků a větší zboží naložili dospodu vozíku, zbývalo už jen zaplatit. Něco mi říkalo, že hotovost nám tentokrát stačit bude – ostatně mezisoučet přibližně po třetině ukazoval jen něco přes 100 eur.

Po posledním pípnutí ale pokladna začala chroupat. „Je to pomalé, mějte strpení,“ okomentovala to Franziska.

„To není problém, nespěcháme,“ opáčil jsem.

Za chvíli už ale někam volala telefonem. Přišla jedna paní, po ní druhá a potom jí někdo zavolal zpátky, patrně s instrukcemi.

„Bude to zdarma!“ snažil jsem se vyjít ze situace, jak nejlépe jsem mohl.

„Ne, budete to muset znovu naložit na pás a musíme to znovu namarkovat.“

Bodrého spolunakupujícího i jednoho jeho kolegu v zástupu za ním jsem pustil před sebe. Popřál mi hezkou oslavu a odešel vstříc večeru.

Přejel jsem s oběma vozíky zpátky přes pás, vyndal první tašku a vysypal ji. Útroby igelitu se daly do pohybu směrem k nebohé pokladní, ta ode mě převzala tašku a všechno namarkované zboží aktivně vkládala dovnitř, zatímco já jsem všechno, co jí už jednou prošlo rukama, vysypával ven.

Tak jsme pokračovali dál a po čase jsme udělali tlustou čáru (bude to tak lepší, došlo pokladní) a první várku vyúčtovali.

Na pásu se podruhé svezlo všechno zboží, ke kterému mezitím přibyly i nápoje (nadšeně přicházející nové lidi připravené vytvořit za mnou řadu jsme s Franziskou odmítali – jen jsem jí vždycky musel anglicky poprosit, aby jim řekla, ať jdou probůh radši jinam) a později i několik dalších položek ze čtvrtého vozíku. Tímto způsobem jsme přišli k paragonu, který má dohromady 165,5 centimetru, za bratru 500 eur. (Kiš, kiš, přes dva tisíce korun DPH běží k Schäublemu! Škoda jen, že si za ně další papuče pořídí řecký státní zaměstnanec Kostopulos.**) U pokladny jsem strávil tři čtvrtě hodiny, a když jsem těsně před desátou pořád usměvavou pokladní na odchodu zdravil s tím, že příště přijedeme až tak za čtyři měsíce, dušovala se, že to ona už tam nebude.


* Nedostal jsem mokrým hadrem ani mi s výčitkami důrazně nepřikázala, ať přijdu zítra, když mám tak velký nákup.

** Abych nebyl nařčen z nepřesností, samozřejmě je to poněkud jinak. Německý ministr financí si z nákupu za cirka 13 000 korun vzal na dani z přidané hodnoty jen necelých dvanáct stovek. Český stát by na DPH inkasoval zhruba o 80 procent víc. Vzhledem k podobnosti cen bych tak měl nákup ještě o nějakou tisícovku dražší, a ještě bychom jedli blafy. A to si prosím Wolfgang Schäuble může dovolit Kostopulose sponzorovat, kdežto Kalousek se zmůže leda tak na ty svoje kecy. Budiž Schäublemu útěchou, že mu v eráru přistane pár desítek eur za daň z nafty, kterou jsme v Německu koupili. Za odměnu jsme se tam zadarmo svezli po levně vybudované kvalitní dálnici, zatímco na té české, asi třikrát dražší, ale zato placené, jsme si vytloukli tlumiče. Za částku zahrnující letos opětovně zvýšenou DPH si je můžeme v blízkém autoservisu nechat vyměnit.

Možná o tom Chleboun blognul i tady:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
7 × 20 =