Praha rouškovaná
Jsem skoro po třech měsících v Praze, tedy přesněji poprvé hromadnou dopravou, protože mezitím jsem tu byl dvakrát autem, a přestože město jako takové mi docela chybělo, koronavirová atmosféra zahalených obličejů určitě ne. Jestli se dříve snažil dav být anonymní, teď teprve dostává sociální duch na zadek. Sledovat zachmuřené tváře ukryté pod maskami hledící do mobilů by bylo k popukání, kdyby to nebylo tak tristní a teskné. A korunu všemu nasazuje návštěva restaurace, kam jsem se musel s Ondřejem uchýlit (takové d?ja vecu, protože jsme spolu byli poslední večer, než v březnu hospody zavřeli): zatímco lidi sedí u stolů, popíjejí, jedí a baví se svobodně neorouškovaní, obsluha kolem nich běhá s rouškami na tlamách. Musí to být náramně populární zaměstnání! Ale aby jim to nepřišlo líto a my o nic nepřišli a necítili se méněcenní: při každém odchodu na záchod, ještě než se zvedneme, musíme i my vyvolení zahalit své identity.
