V malé, téměř bezvýznamné pobočce České spořitelny je zaměstnáno několik desítek lidí. Když se jde jeden zeptat na podmínky hypotéky, paní, co se tam tím zabývá, má problémy už s ovládáním softwaru. Pak se prakticky jen okolojdoucího zájemce o informace zeptá na úplně všechno včetně velikosti rukavic babičky z třetího kolena, aby byla schopná odpovědět aspoň na něco. Přitom stačí říct jen rodné číslo a následně se ukáže, že už tam skoro všechno vědí, a to i to, co já už jsem na sebe dávno zapomněl. Velká část zbylého osazenstva předstírá, že pracuje, nebo se viditelně nudí, jedna referentka dokonce tak hodně, až mi při poposedávání na vypolstrovaném sedátku dává prozkoumat (bezděky?), nezapomněla-li si ráno při oblékání kalhotky. Pěkná návštěva finančního ústavu!
