Záhada nezničitelnosti
Jedna věc je mi záhadou bratru neřešitelnou. V jednom baru na rozhraní Dejvic a Hradčan, který je pro bohémy a zabloudivší sovy zjevením a trvalou jistotou, neboť má otevřeno 22 hodin denně, pracuje servírka, která má směnu vždycky, když sem zajdu. A věřte mi, velectěný čtenáři, že byly a jsou na životní pouti období, kdy zde strastiplné cesty dny všedními i nevšedními končím docela často! Nejsem tak domýšlivý, abych tu nebohou ženu podezíral z toho, že tu schválně tráví hodiny, které jsou vymezeny mojí přítomností (a že jich bylo!), tím spíš, že se v mém nevyzpytatelném životaběhu nedá vůbec odhadnout, kdy sem zaskočím na svůj šlaftrunk. Jsem si jist, že ta žena tady tráví veškerý čas, po který zůstává bdělá. Možná tady dokonce přespává, aby to do provozovny měla blíž. Ale pak má každý den zhruba dvě hodiny na spánek. A to rozhodně není zdravé.
