Neděle, restaurace na úpatí nejvyšších českých hor. Vyšňořená postarší paní v minisukýnce poskakuje kolem věčně rozestavěného rodinného domu upraveného na penzion a restauraci. Ceny velkoměstské, ale aspoň jeden podpoří venkovské podnikavce. Hosté sedí v podniku asi čtyři, přesto se na minutky čeká přes hodinu. Proč tam radši nenapíšou „hodinky“? poznamenává trefně jeden ze spolučekatelů.
Tentýž den (tedy stále neděle), venkovní posezení u restaurace v centru Prahy. Ceny venkovské, ale ukrajinská paní s rozbitým rtem coby obsluha je nepříjemná už při první větě. A zhruba po hodině poněkud rozladěná z naší přítomnosti.To si nemůžete objednat všichni najednou? Kdo sem má pořád chodit? nadává. Pardon, nejsme schopni popíjet a jíst všichni stejně rychle…
