Chtěl jsem si procházku po sváteční Praze užít, a tak jsem si s dětmi na Starých zámeckých schodech zazpíval, jen těsně nad sochou českého písničkáře a před koloritem nádherného výhledu na kouzelné město, starý Hašlerův hit. Tedy s dětmi… Osmiletá J. se poměrně rázně distancovala, stála opodál a znuděně mě upozorňovala, že už by šla. Bez ohledu na to, že naše počítání vykouzlilo na tvářích ospalých turistů, českých i zahraničních, úsměvy, se za mě zjevně styděla. A to necelých čtyřiadvacet hodin poté, co na jeden můj vtip zareagovala nekompromisní sadou lakonických citoslovcí Ha ha ha. Že pro ni budu trapnej, jsem čekal, ale proč to proboha přišlo tak brzy?
