Nezbývá než popřát hodně štěstí
S tímhle člověkem, kunsthistorikem Jiřím Fajtem, jsem v letech 1998 a 1999 měl tu čest spolupracovat. Tehdy byl ředitelem Sbírky starého umění Národní galerie v Praze a po několika rozhovorech jsme zjistili, že máme podobný názor na to, jak by sbírkově-výstavní instituce mohla uchopit marketing. Po několika měsících externí spolupráce jsem kývl na jeho nabídku a stal se jeho náměstkem pro marketing (už jen název té funkce mě fakt fascinoval) neboli ředitelem marketingu Sbírky starého umění a pokračoval ve své slibně rozjeté ředitelské kariéře.
K některým krokům Jiřího Fajta jsem sice měl výhrady, ale jinak to byl jediný z mých šéfů, se kterými jsem byl schopen se shodnout, aniž by případný kompromis některý z nás chápal jako poskvrnění své cti.
Byla to tehdy divoká doba. Národní galerii šéfovala tehdejším sociálnědemokratickým ministrem kultury Pavlem Dostálem dosazená Dagmar Šefčíková, socialistický podnik povlával ve vleku rozmarů kurátorů a budovat v něm něco jako marketing bylo bláznivé dobrodružství hraničící s donkichotstvím.
Teď byl ředitelem Národní galerie jmenován právě Jiří Fajt. Je to dobře, protože přestože je zejména fundovaným historikem umění, umí na rozdíl od anarchistického a sebestředného Knížáka, který nejvyšší křeslo v Galerii zahříval neskutečně dlouhou dobu a způsobil v něm rozvrat, činnost instituce zařadit do mezinárodního kontextu a měl by mít na to, aby dělala zajímavé věci. Bohužel byl jmenován v nevhodné době: za prvé pozdě, když se předtím několikrát úspěšně účastnil několika konkursů, aniž by se pro něj rozhodli, za druhé odstupující ministryní kultury Hanákovou, takže politická podpora je a bude takřka nulová.
Zbývá mu popřát hodně štěstí, protože Národní galerie je velmi tvrdý oříšek. A moc by mě zajímalo, jak se na něj po letech, kdy působil mimo instituci, a navíc hodně přednášel v Německu, budou dívat lidé uvnitř.
