K brexitu
Když se u nás v roce 2003 hlasovalo v referendu, zda chceme, nebo nechceme do Evropské unie, byl jsem proti – a v drtivé menšině. Následující chod času mi dal svým způsobem za pravdu, i když jsem si pro svůj názor našel na našem členství trochu jiné argumenty než všichni ti národovci. Ze srdce mě štve, že se vůči partnerům v Evropě chováme jako vyžírkové, jsme národ bez názoru a odhodlání a třeba vedle takových Poláků, kteří s námi mají leccos společného, projevujeme jen špetku zbytku sebevědomí, máme-li vůbec nějaké. A to už vůbec nemluvím o našich politicích, kteří až na málo výjimek sehrávají na unijní úrovni roli statistů neschopných přijít s nějakou vizí, nad kterou by se Unie mohla alespoň zamyslet (ne, reverse charge, prosazená výhrůžkami a ultimáty, z tohoto pytle opravdu není). Vstávají mi vlasy hrůzou na čele z bruselských byrokratů, z obrovských rozpočtů vyhazovaných zbůhdarma jen na to, aby se tahle léty budovaná konstrukce nezačala rozpadat, z aparátčíků, potentátů i jejich podržtašků, kteří v tom dalekém Bruselu málo vědí o potřebách a starostech euroobčanů, jejichž dobra mají plné huby. Před více než třemi lety jsem se s tím ostatně veřejně svěřil.
Brexit chápu jako obrovskou prohru Bruselu a jeho úředníčků a je mi ho líto (odchodu Británie, ne Bruselu). Velká Británie je ale opravdu Velká a zvládne to. Co bude s Gibraltarem, kde proti exitu hlasovalo přes 97 % lidí, protože věděli proč, a kterému to teď mí milovaní Španělé osolí, nevím. Je to ale koneckonců výzva, stejně jako je odchod významného partnera výzvou pro nás pro všechny ostatní: zařiďme se tak, aby Britové za pár let pochopili, že tuhle partu skvělých Evropanů a hrdých národů, kteří umějí být parťáky do nepohody, v roce 2016 opustili omylem a v pominutí smyslů. Volání po czexitech tomu ale nepomůže, podkopávání evropské agendy taky ne a jitření atmosféry už vůbec ne. Evropská unie je silná, byl to dobrý nápad, který se, vedený rukou lidské nedokonalosti, dostal až na kraj zániku, a pořád má tedy smysl se rvát za jeho existenci a uzdravení. Jedině zdravá Evropa může čelit všemu, čemu se nevyhneme. Teď je nemocná, protože se pro většinu politiků reprezentujících národní státy stala prostorem pro prosazování sobeckých zájmů, utrhávání co největších soust z rozpočtu, okopávání kotníků a zaznamenávání dílčích vítězství, která jsou domácím voličům prezentována jako zásadní pokroky. Ale medicínu můžeme naordinovat teprve tehdy, až obnovíme základní životní funkce. Bude to fuška, ale naštěstí má zdravý kořínek.
Až se bude hlasovat, zda chceme Evropskou unii opustit, mohl bych si konečně splnit přání z roku 2003. Z uvedených důvodů ale budu zásadně proti.
