Cyklovýlet 2020

Reportáž z cesty kolem tří řek až k Německu

24. července, necelých 6 dní do odjezdu

Bude to v době koronavirové jen taková lehká verze cyklotrasy, v podstatě zkrácená repríza loňské cesty do Drážďan, protože letos skončíme buď už v Děčíně, nebo na česko-německých hranicích, podle toho, na co budeme mít chuť a síly. Ale zato letos pojedeme v obměněné sestavě: pět členů rodiny a jedna m. kamarádka z veslování.

A aby bylo všechno pohromadě, tady je můj loňský seznam nezbytností, z nichž většina se ukázala jako naprosto zbytečná: blok na poznámky s tužkou (reminiscence na dobu dinosaurovou), gel na bolavá kolena (v tomhle věku už nepomůže, ale ani neuškodí), hotovost v eurech (do Německa nezbytná), kalhoty do společnosti (kdybychom se chtěli po večerech bavit), mikina (v chladu hřeje a ve společnosti dělá dojem ležérní elegance), mýdlo (přede dvěma lety v Litoměřicích opravdu chybělo), nabíječka na telefon (pro moderní reportéry opravdu nezbytnost), nářadí (ovšem toliko drobné a takové, které shledám nejnutnějším), notebook s adaptérem (moje volnočasové alter ego), piškoty coby rychlá obrana proti hrozící hypoglykémii, pláštěnka (ten kus igelitu předstírající, že poctivý kabát je jeho příbuzný, nenávidím, ale asi je to jistota), pojištění do zahraničí (abych nás neuvedl do existenční krize), ponožky v dostatečném množství (abych spolujezdce neuvedl do krize oxygenové insuficience), powerbanka (pro moderní reportéry další nezbytnost), prášky na cukrovku, rovněž v dostatečném množství, ručník (když bude patřičně velký, můžu případnou absenci lůžkovin v kempech vyřešit tak, že se do něj zachumlám), trenýrky (možná budou stačit jedny náhradní, druhý den už se stejně nepozná, kdo je tady gentleman a kdo lady), tričko (rovněž v jednom exempláři vloženém do brašny, a když by se vešla, můžu do kapsy dát voňavku a cestou dát ruskou sprchu, což částečně a na větší odstup vyřeší i nedostatek trenek), sada na opravu veloduší (požádám některého z bližních svých, jestli by ji nepřibalil), sluchátka (rádio Humor pobaví v každé situaci), zámek na kolo.

29. července, 22 hodin před odjezdem

Už jsme skoro sbalení (do mé brašny se vešlo téměř celé vybavení pro pět lidí na čtyři dny) a jedno kolo má za sebou garanční prohlídku a jedno výměnu brzdových destiček. Do odjezdu nám přesto zbývá ještě skoro celý den – rozhodli jsme se, že zítra, kdy nás čeká přejezd do Prahy, nebudeme nikam spěchat a ještě si doma dáme oběd a vyrazíme až odpoledne. V našem miniaturním kanclu tak budeme muset v šesti osobách pobývat jen nezbytně krátkou dobu.

Jak už je zvykem, trochu se nemůžeme shodnout, co od naší cesty kdo očekává. Namakaný m. považuje 50 kilometrů denně za výsměch své kondičce, i když se těší, a. evidentně nejede z vlastního přesvědčení, j. se asi těší hlavně na své nové kolo s tachometrem a já a J. to bereme jako jedinou letošní dovolenou, kterou strávíme společně s dětmi. Tak uvidíme.

30. července 14:40

Už skoro jedeme. Zvládli jsme i zádrhel v podobě dotahování přesmykače na poslední chvíli a následnou bleskovou opravu téhož u Štorka v Řevnicích.

30. července 16:00

V Zadní Třebani jsme se potkali s m. a A. a uvědomili jsme si, že jsme doma nechali dvoje rukavice, tak jsem zase na začátku…

30. července 17:10

Výprava na mě čekala v Radotíně, takže jsme zase kompletní. A máme první úraz – Marek přeštípl vosu v půli, načež na zadeček položil loket. Tak doufejme, že je to poslední komplikace svého druhu během příštích čtyř dnů.

30. července 19:30 – na Hradčanech (43. kilometr)

Cestu přes rozkopaný Smíchov i Malou Stranu jsme zvládli dobře a Kampa výrostky nijak nezaujala, takže o půl osmé jsme dorazili do kanclu. Hrůznou Chotkovu silnici jsem ale zdolal sám, všichni ostatní si to zkrátili pěšky kolem Kramářovy vily.

31. července 10:30

Noc v malé garsonce na Hradčanech jsme zvládli kupodivu dobře. Jediný Marek musel spát na zemi. Ráno jsme se nabušili energií v podobě párků a míchaných vajíček a „děti“ právě odešly na Letnou, abychom mohli s J. dodělat nějakou práci.

31. července 11:08

I takhle se dá trávit cyklovýlet: s kartami na Letné.

31. července 13:06

Ještě že jsme si koupili dostatek maziva na řetězy. Všechny ampulky ovšem zůstaly doma, tak jsme v Praze museli sehnat čtvrtou. Ale ve Sportisimu v Centru Stromovka nic takového neměli.

30. července 13:30, přívoz v Troji

Přes Vltavu tentokrát nepoužijeme Trojský most, ale přívoz pod nově budovanou lávkou.

31. července 14:00, 53. kilometr

Malá svačinka z vlastních zásob a chlazené občerstvení u koloniálu Brusle.

31. července 15:40, 69. kilometr

Po zmateném bloudění v Klecanech, ošklivém stoupáku od řeky a opětovném sjezdu jsme zase zpátky u Vltavy. Měly by to být Máslovice a do Mělníka zbývá ještě asi 32 kilometrů. Čas na zasloužený pozdní oběd v občerstvení U Přívozu v Dole!

A během siesty jsme natočili přírodopisný filmeček…

31. července 17:37, Nelahozeves (78. kilometr)

31. července 19;03, 95. kilometr

Lávka s potrubím u Zálezlic má nově natřené zábradlí, ale jinak se bude pro pěší koncem září zavírat, protože kousek odsud se staví jiná lávka. Místní důchodce cyklista nám ukázal zkratku přes pole, která sem vede od Dědibab, takže jsme se vyhnuli silnici. Většina si pochvalovala tempo, které tento asi 67letý stařík nasadil (místy bylo téměř vražedné), ale a. s J. málem vypustily duši. A mě cestou sejmul neposlušný pes, který mi skočil pod kola. Jak jsem měl těžkou brašnu, nezvládl jsem manévr zastavení a svalil se na zem. Prsatá panička vyběhnuvší z koupele to komentovala slovy, že je hodný. Říkejte to ale někomu, kdo se právě válí v prachu a místo hodnocení psa očekává spíše omluvu!

31. července 19:41

Chvíli před tři čtvrtě na osm jsme přejeli hranice Mělníka.

31. července 21:18, kemp Mělník (103. kilometr)

Na večeři jsme zvolili variantu Kaufland (je odtud asi 300 metrů) a stoleček v kempu. Za mě naprostá spokojenost. Ti, co budou mít odvahu, jsou zvaní na večerní procházku k známku s vyhlídkou na soutok. Zítra nás čeká prakticky už jen Labe.

1. srpna 8:45

Zatímco večer po desáté hodině celý kemp ztichne a zavírá i jediná místní restaurace, ráno kolem osmé se všechno probouzí. Parta našich odvážnějších se vydala pro snídani do Kauflandu, abychom načerpali síly na dnešek. Kola, umístěná v místnosti, jejíž klíč má visačku s nápisem „nadace“ a ve které to smrdí víc než v „motelu“, kde jsme spali, a kde přítomnost poloprázdných petek s vodou a rozestlaná postel jako by napovídala o přenocování bezdomovců, nám naštěstí v noci nikdo neukradl.

1. srpna 10:57, vyhlídka na soutok

Včera večer jsme s J. dobyli pěšky vyhlídku na soutok Vltavy a Labe, abych zjistil, že je to jen kousek od pošty, kam sem loni do strašného krpálu hnal celou (notně naštvanou) výpravu. Dnes jsme se ten kopec rozhodli zdolat znovu, protože kdo byl v Mělníku a neviděl soutok, jako by tu nebyl. Děti mají za odměnu slíbenou rolovanou zmrzlinu.

1. srpna 12:46 (121. kilometr)

Překračujeme hranice Ústeckého kraje, ale děti nejsou žádní romantici, takže už jsou v trapu.

1. srpna 13:15 (125. kilometr)

V hospůdce U Dědka v Račicích je dobře a konečně tady mají sympatické ceny i personál.

Ačkoli j. se zdá, že pořád zastavujeme, a něco na tom bude, je teprve půl druhé a vlastně není kam spěchat. Ostatně za chvíli stejně budeme hledat nějaký oběd.

Nejenže zastavujeme, ale těch pár kilometrů za půl hodiny je způsobených i tím, že J. vjela při zkoumání okolí do kopřiv a pak se svezla po štěrku a spadla (naštěstí jen s drobnou oděrkou). A za Mělníkem jsme ošetřovali A. vosí štípanec.

1. srpna 14:56, Roudnice nad Labem (136. kilometr)

Po návštěvě roudnické studánky (voda chutná hrozně zelezitě), kde jsme seriózní místní vyděsili všeobecnou stříkací scénou a vystoupání na náměstí jsme zasedli k obědu s výhledem na zámek.

1. srpna 17:07, Křešice

Necelých 10 kilometrů před Litoměřicemi se konečně poprvé koupeme.

1. srpna 19:53, Litoměřice (159. kilometr)

U řeky jsme se zdrželi dlouho a po krátké zastávce u nějaké půjčovny s wakeboardy a jinými radovánkami (fakt už jsem měl žízeň) a zakufrování půlky výpravy nás j. úspěšně dovedla až před hostel U sv. Štěpána. Kdyby paní na recepci nebyla tak povídavá a nešikovná, napsal bych tenhle zápisek tak o půl hodiny dřív.

Děti bydlí na sedmilůžkovém pokoji (naštěstí jen ve čtyřech), my rodiče jsme vyfasovali trojlůžák s pokojíkem s dalšími třemi lůžky.

2. srpna 8:30, snídaně v Litoměřicích

Když jsme včera večer přemítali, jak stihneme nějaký přijatelný děčínský vlak, dětem, které se v pokoji dívaly na film, jsme napsali, ať jdou spát, že v osm jdeme na snídani. V 8:01 všechny napochodovaly k nám do pokoje, aby nám oznámily, že jdou napřed.

2. srpna 10:04, 160. kilometr

S velkým vypětím jsme zvládli společnou fotku u Máchy i jeho schody, ale pod nimi se nám začala výprava rozpadat, protože Marek si usmyslel, že dnes dojede až domů do Hatí.

2. srpna 11:00, Církvice (174. kilometr)

Jsme na nejkrásnějším úseku naší cesty, dosáhli jsme CHKO České středohoří a trasu lemují špičaté kopce. Kdyby neexistovaly stánky s občerstvením, asi bychom se s těmi našimi nevrlými puberťáky viděli až v Děčíně na nádraží, a kdyby nepotřebovali naše peníze, tak kdoví…

2. srpna 11:45

178. kilometr, 6 kilometrů před Ústím a mně na kořenech pod asfaltem ruplo sedlo.

2. srpna 13:00, 195. kilometr

V restauraci U Dubu ve Velkém Březně vypadá jídelní lístek unaveně tak, jako by tady dlel už od 80. let, a všechno jídlo je za 120 korun. Ale volba to není snadná.

Zvědavé čtenáře jistě zajímá, jak jsem se sem dostal. Kousek od osudového kořenu seděl rybář, který sice neměl inkriminovaný šroub, ale měl drát a kombinačky, tak jsem z kola oddělal brašnu, sedlo sestavil a společnými silami jsme ho sdrátovali. Mysleli jsme, že zajedeme do Ústí do Obi, ale to je na jiné straně města, což by znamenalo velké zdržení. Tak jsem to riskl a zatím to drží. Ale radši vyhlížím každý výmol a ze sedla sesedám.

2. srpna 14:27, Děčín

204. kilometr!

2. srpna 15:29, Děčín hl. n. (215. kilometr)

Po překotném pádění přes všechny výpadovky, kruhové objezdy Děčína a nekonečný areál Českých drah (ne, tam jsme nebyli správně!), protože přece jsme museli stihnout první vlak, který odjížděl z děčínského hlavního nádraží, jsme na poslední chvíli koupili jízdenky (na účtu samozřejmě nebylo dost peněz), naložili kola do vlaku a usedli do kupé. Co na tom, že další vlak vyjížděl už za půl hodiny? Cílem dne bylo vyšťavit se doběla a padnout do sedaček. V lahvích nám zbylo pár posledních kapek vody, protože nákup už jsme pochopitelně nestihli.

O Markovi jsme to věděli už od dopoledne a v kupé nám i naše drahé dcerušky oznámily, že dnes chtějí dojet až domů. Ale samozřejmě ne na kole, ale svezou se vlakem až do Třebaně.

Stylové

Ale zase je to stylové: vlak, který jsme stihli, se jmenuje Labe.

A to je konec!

My rodiče jsme se nechali vyložit i s koly na Podbabě, a protože začalo vydatně pršet, J. nakonec využila jednu z mnoha větrovek, které jsem celou cestu vláčel v brašně. A. si na hlaváku vyzvedl tatínek a naše tři vlastní ratolesti, které mám i přes jejich složitý věk i povahy nade všechno rád, se vypravily do Zadní Třebaně a odtud ještě na kolech až domů. Krátce před půl osmou tedy bylo možné cyklovýlet 2020 považovat za skončený a myslím, že hodnotit jako vydařený.

Pochvalu si zaslouží všichni – m. za to, že to s námi amatéry nakonec dal, j. za zdatnost, jelikož byla m. výbornou sparingpartnerkou, a za tradiční orientační schopnosti, a. za houževnatost, J. za bojovnost a A. za to, že s námi jela a nejmíň ze všech trpěla remcavostí.