Postřehy z cyklovýletu 2020
Krátké shrnutí rodinného cyklovýletu z domova až do Děčína, který lemoval loňskou cestu do Drážďan (a prakticky téměř přesně): V šesti lidech jsme sice ujeli vzdálenost, kterou jsme loni zdolali za dva dny, za dny čtyři a na lecčems bylo těžší se dohodnout, ale nešlo o to, trhat rekordy a prožít vztahovou selanku se třemi (post)pubescenty. Jednou nocí strávenou na Hradčanech, jednou v kempu a jednou v klášterní ubytovně a 215 kilometry v sedlech s intenzivním prožitkem krajiny tří českých řek jsme si zasloužili spočinutí ve vaně a následný vydatný odpočinek. Některé stánky u cyklostezky budí závist – pohoda, slunce, voda a léto jsou bezkonkurenční kombinace, i když majitel jednoho takového zařízení u Církvice to viděl jinak. A postesk nakonec: česká gastronomie umí být stále překvapující (bez ohledu na VIP mouchu v polívce v restauraci ve Velkém Březně, za kterou se obsluha správně a vydatně omluvila) a prvozovatelé více či méně obskurních podniků ještě víc. Když jsme si před lety, kdy zhruba boom této položky v Česku začínal, objednali domácí okurkovou limonádu, byl jí asi litr, voněla okurkami, a dokonce v ní okurky byly. Jistě, byla to zvláštní věc, ale když může existovat slaná zmrzlina, proč neochutnat toto. O pár let později se kouzlo domácích limonád v podání českých pokoronavirových gastropornografů zvrhla v dávku koupeného sirupu dotočenou vodou, která je v lepším případě obohacená oxidem uhličitým. Půl litru za 55 korun je, řekl bych, větší peklo než mattonka za 35, i když i při ní skřípu zubama.
