Drážďany 2022

6. den, 383. kilometr | 13. 7. 19:58 (Skuhrov-Hatě)

Hatě. Výlet do Drážďan roku 2022. považuji tímto za ukončený.

6. den, 371. kilometr | 13. 7. 19:05 (Dobřichovice)

Bez kkomentáře…

6. den, 361. kilometr | 13. 7. 18:25 (za Radotínem)

Projet prázdninovou podvečerní Prahu, a přecpanou Kampu zvlášť, byl nadlidský úkol. Průměrná rychlost cca 8 km hovoří za vše. Už mám ale za sebou i smrtící Smíchov, díky cyklistům se mi podařilo zdolat i podivnou objížďku v Radotíně a jsem před Černošicemi. Z řek mi bude dělat společnost už jen naše slavná Berounka. Ale nestěžuju si.

6. den, 342. kilometr | 13. 7. 17:20 (Praha, Hradčany)

Už to sice bude jen takové symbolické, ale aby se kruh uzavřel, musím domů dojet ještě já. Bohužel jsem musel kvůli schůzce zůstat až do pěti v Praze, takže nejspíš budu bojovat s časem a přítmím, ale zkusit se to musí. Vydávám se tedy na poslední úsek proti toku Vltavy a Berounky.

5. den, 342. kilometr | 12. 7. 21:00 (Praha, Hradčany)

Vlak z Ústí (Krušnohor) Podbabou jen projížděl, ale stavěl v Holešovicích, odkud to je na Hradčany, jen co by kamenem dohodil. Ono se řekne jen tři kilometry, ale vyšlapat stoupák ve Stromovce není s mojí tradiční brašnou jen tak. Ale dal jsem to. A když jsem v Tychonovce hledal klíče, našel jsem tenhle z drážďanského hotelu. Stává se to holt maximálně dvakrát za čtyři dny.

5. den, 339. kilometr | 12. 7. 18:10 (Děčín, hlavní nádraží)

Pro dnešek je konec. Špacír, Lenka, Jitka, Ája, Anička a Ondra se šťastné shledali v Praze na hlaváku, předali Eriku a míří vlakem do Zadní Třebaně, respektive do Berouna. Já čekám v Děčíně na vlak do Ústí, respektive do Prahy. A Marek, který najel 530 kilometrů (jen dnes 123), je na cestě do Všetat, respektive do Neratovic. Já jsem si trochu zahrával s myšlenkou dojet ještě aspoň do Ústí, ale nakonec jsem to vzdal, protože večerní vlaky už nejezdí tak často a nerad bych se někde zasekl. Však zítra je taky den…

5. den, 328. kilometr | 12. 7. 16:35 (Dolní Žleb, státní hranice)

Jako poslední uzavírám německou kapitolu. Marek je patrně v Litoměřicích.

5. den, 312. kilometr | 12. 7. 15:25 (Königstein)

Proč když slovutná agentura Skřivánek hledá nové klienty, volá do imprimisu? A proč to dělá, zrovna když jedu na kole? Výsledkem je, že jsem teprve v Königsteinu, ale to nevadí, baví mě to. A Marka evidentně taky, protože ač má Ústí na dohled, chce ještě pokračovat. Trochu se bojím, aby to nepřehnal, ale snad ví, co dělá. Holky nastoupily v Drážďanech do vlaku narvaného cizinci a za chvíli mi můžou někde zamávat.

5. den, 306. kilometr | 12. 7. 14:40 (Kurort Rathen)

Včera jsme si tady přestávku nedopřáli, ale dnes jsem nemohl odolat. Rauchwurst mit brödchen je po té vydatné snídani důstojný oběd. Marek je 14 km před Ústím, Špacírova parta před Děčínem a zbytek stále v Drážďanech.

5. den, 295. kilometr | 12. 7. 13:55 (Pirna)

Tak zase Pirna. Tentokrát sám, ale zatím plný odhodlání. Marek už překročil státní hranice a Špacírova skupina bude někde na cestě mezi Německem a Děčínem, řekl bych. Dámská jízda by měla probíhat v Drážďanech.

5. den, 284. kilometr | 12. 7. 13:05 (Laubegast)

Kratce ppřed čtvrt na jednu jsme se rozloučili před drážďanským hlavním nádražím, odkud Špacír, Anička a Ondra odjeli lokálkou do Bad Schandau. Marek mi dává co půl hodiny via SMS vědět, že je v pořádku, a právě je v Königsteinu. Mě ale navigace kdovíproč nevedla přímo k řece, ale ulicemi až do Laubegastu, kde zrovna opravují silnice. Labe jsem znovu spatřil až teď.

5. den, 272. kilometr | 12. 7. 11:55 (Dresden Hauptbahnhof)

Snídaně v hotelu Aviv byla jako vždycky fantastická a extrémně pestrá! Škoda ho opustit. Cestou k nádraží, kam jsme se v osmnáctikolové koloně vydali, Lence praskl řetěz. Naštěstí jen asi dva kilometry od cíle, doma už to nějak vyřeší. Teď už přes půl hodiny čekáme před pokladnou na nádraží, abychom koupili jízdenky pro Špacíra, Ondru a Aničku. Marek čekat nevydržel a těsně před polednem se sám vydal na trasu, aby dosáhl svých každodenních sto kilometrů. Je to trochu riziko, pustit takového šílence samotného na trať, ale já s ním krok držet nedovedu a nechci.

4. den, 267. kilometr | 11. 7. 18:30 (hotel Aviv, Drážďany)

Hotel Aviv je romantický jako vždycky. Příjezd jsme zvládli i přes nástrahy velkoměsta – městští cyklisté jsou draci a jezdí jako šílenci. Dokonce jsem se s jedním škrtl řídítky, ale oba jsme to tak nějak ustáli a snad to přežijeme. I děti měly malou nehodu, ale nechtějí o tom mluvit, a protože jsou v pořádku, raději nebudeme vyzvídat.

4. den, 252. kilometr | 11. 7. 17:45 (Drážďany)

Děti v hotelu a dospělí už taky v cíli!

4. den, 240. kilometr | 11. 7. 14:45 (Pirna)

V městečku Pirna kousek od řeky doplňujeme energii kebabem a podobnými laskominami, protože se nikomu nechtělo moc vybírat. Trochu jsme to tady obsadili.

4. den, 229. kilometr | 11. 7. 13:15 (Kurort Rathen)

Půvabné lázeňské městečko!

4. den, 204. kilometr | 11. 7. 11:45 (Dolní Žleb, státní hranice)

Po krátké přestávce na Špacírovo oblíbené cvikovské pivo jsme dosáhli státní hranice. Ondra stihl i prohlídku vodopádu.

4. den, 193. kilometr | 11. 7. 10:20 (Děčín, hlavní nádraží)

Ne, nehledáme vlak, to jen Ája potřebuje poslat pohled, než se vydáme do posledního cíle. Atmosféra nám trochu zhoustla a někteří jsou už trochu napružení, ale věříme, že to dáme.

4. den, 193. kilometr | 11. 7. 8:45 (Děčín, penzion Lokotka)

Měli jsme obavy, jak dopadne snídaně, ale Lokotka víceméně překvapila. Přestože měli připravit snídani jen pro nás a Němce, bylo toho dost a v poměrně pestrém výběru. Dnes nás čeká 72 kilometrů a už víme, že Špacír se zítra kvůli kolenu vrací vlakem.

Ke včerejšimu zdržení v bufetu Kozinec je třeba doplnit, že Jitka děti doprovodil do penzionu a pak se za námi vrátila. Prozkoumala díky tomu okolí, takže se nám večer hodily její navigátorské schopnosti. S Lenkou a Špacírem bychom cestu po velkém mostě přes Labe hledali jen těžko.

3. den, 193. kilometr | 10. 7. 22:10 (Děčín, penzion Lokotka)

Penzion Lokotka je ubytovna ve sportovní hale naproti děčínskému hlavnímu nádraží, o jehož existenci nemají tušení ani městští policajti, takže se 50 metrů odsud musí dívat na internet, o co jde. Sice je nově vybavený, ale asi tady obvykle bydlí jen sportovci – a teď nás devět a ještě jeden Němec. Jinak je to objekt duchů, kde ani není místo na uložení kol, takže ta naše jsou na noc na dámském záchodě vedle sportovišť. Ještě že jsme se zdrželi v bufetu Kozinec, kde bylo příjemně a mohli jsme ochutnat velkožernosecký tramín. Děti si mezitím zašly pro pizzu a zhlédly představení v podobě na zem spadlé homole kebabu a těsně před zavíračkou zvládly i pravidelný supermarket, tentokrát místo Penny blízký Lidl.

3. den, 193. kilometr | 10. 7. 16:45 (Děčín, bufet Kozinec)

Asi kilometr před penzionem jsme spočinuli v bufetu Kozinec naproti Kocandě. Dnešek byl na pohodu, ale vítr byl místy dost protivný.

3. den, 165. kilometr | 10. 7. 13:15 (Ústí nad Labem)

Na odpočívadle v Českém středohoří jsem si všimnul, že jsem v hotelu nevrátil klíč od pokoje, takže když nás dojeli z Ústí se navrátivší Anička s Markem, přijali naši výzvu, aby tam s ním dojeli.

Střekov vvypadá jako vždycky dobře.

3. den, 142. kilometr | 10. 7. 8:45 (Litoměřice, hotel Dejmalík)

Večerní Litoměřice jsou stejně malebné jako Litoměřice během slunečných dní, ale takové jsme tentokrát nezažili, protože jsme místo na večeři museli hledat za vydaného deště. Banda dospělých pak neprošla testem inteligence při snaze dostat se do hotelu.

Snídaně u Dejmalíka vypadá skromně, ale není to úplně tak a možnost objednat si vajíčka na míru a meloun jsou sympatickým zpestřením. Bohužel nás dnes během nejkrásnější etapy čeká zřejmě další slejvák, ale někteří z nás vypadají odhodlaně natolik, že snad zvládneme i nepřízeň počasí. Teploměr ukazuje asi 10 stupňů. Budeme se muset tepleji obléknout.

2. den, 142. kilometr | 9. 7. 17:30 (Litoměřice, hotel Dejmalík)

Hotel Dejmalík je jako vystřižený z první republiky. Příjemná odměna za těch dnešních 74 kilometrů!

2. den, 126. kilometr | 9. 7. 15:00 (Vědomice)

V Roudnici nás zastihl déšť, takže se pod pergolou u letňáku ve Vědomicich sušíme u kafe a čaje. Jenže když píšu my, znamená to mě, Lenku, Jitku, Eriku a Áju, protože zbytek se v Roudnici držel Marka a nepřejel na druhou stranu řeky. Směřují na Terezín a do Litoměřic přijedou po druhém břehu. Nejdřív ovšem musí přečkat přeháňku v čekárně v Hrobcích.

2. den, 114. kilometr | 9. 7. 13:20 (Račice)

Lehký obídek na terase s výhledem na kanál v Račicích.

2. den, 101. kilometr | 9. 7. 12:15 (Dolní Beřkovice)

Můj oblíbený vodočet u Vltavy. A zdejší mobiliář.

2. den, 93. kilometr | 9. 7. 10:30 (Mělník)

2. den, 76. kilometr | 9. 7. 10:30 (zámek Veltrusy)

Marek a Anička už zase fičeli napřed a míří do Račic.

2. den, 69. kilometr | 9. 7. 10:00 (Kralupy n. Vltavou, hotel Sport)

Tak vyjíždíme směr Litoměřice!

2. den, 69. kilometr | 9. 7. 9:00 (Kralupy n. Vltavou, hotel Sport)

Personál hotelu se na nájezd devíti kobylek ukázal nepřipraveným. Přestože jsme šli na snídani už v osm (někteří nemohli kvůli nejrůznějším zvukům v okolí dospat), někdo před námi už stihl zlikvidovat slaninu a občas jsme museli počkat, až doplní zásoby. Ale najedli jsme se myslím velmi dobře a vydatně, abychom dnešních 72 kilometrů zvládli.

Z okna hotelu máme výhled na altán Hostibejk. Snaha motivovat včera večer omladinu, aby tam zašla, vyzněla naprázdno. Zato nájezdů na nedaleký Penny market zvládli dorostenci už několik. Tu potřebují ovoce a laskominy, jindy třeba vlastní pastu na zuby.

1. den, 69. kilometr | 8. 7. 18:50 (Kralupy n. Vltavou, hotel Sport)

Jsme v prvním cíli a ani to nebolelo. Tedy ne že by mě nic nebolelo, ale potom, co jsem s nemocí a asi desetikilovou zátěží zvládl ten stoupák v Klecanech, je mi jako batoleti po prvním pudrování. Máme čtyři pokoje, takže dva obsadili dospělí a po jednom holky a kluci. Jen nerozumím tomu, proč nám na recepci zabavili občanky, dokud to nedojdu zaplatit.

1. den, 61. kilometr | 8. 7. 17:00 (Máslovice, Na Dole)

Těšil jsem se na první společnou fotku, ale Marek s Aničkou na nás nepočkali a už jsou v hotelu. Naštěstí v tom prvním. Marek má najetou první stovku. V kiosku nechtějí kvůli jednomu smažáku plýtvat olejem a nutrie už tady taky nejsou. Ale do Kralup zbývá pár kilometrů.

1. den, 44. kilometr | 8. 7. 15:25 (Stromovka)

Na Špacíra jsme nakonec čekali skoro hodinu, takže z Radotína jsme vyjeli až po druhé hodině. Ale stálo to za to, protože na nábřeží Kpt. Jaroše se Špacír pustil do řidiče Citigo, který se postavil do cyklopruhu. Marně jsem na něj volal, ať se nechová jako Pražák… Chvíli mu nadával, a když se doprava zase rozjela, hrdinný elektromotorizovaný chlapík ukázal z okna fakáče na konci dlouhé ruky. Na dalších světlech se zase postavil do cesty cyklistům (tedy nám) a to Šapcíra rozpumpovalo, načež ho znovu začal školit. Vtom se do pře vložil pán na refíži. Mysleli jsme, že půjde proti Špacírovi, ale on ho naopak začal povzbuzovat a jal se mu pomoci s fyzickou inzultací, pokud by k ní došlo. Hrdina v autě pro jistotu zavřel okýnko, načež mu na něj Špacír plivl, a když se auto znovu rozjelo, dostal Špacír sprchu z ostřikovačů.

Na prahu Stromovky nás za odměnu uvítaly dvě slečny se vzorkem Coolu s chutí tmavé švestky, takže jsme zchlazeni.

1. den, 25. kilometr | 8. 7. 13:25 (Radotín)

Špacír dorazil k firmě, takže za chvíli začne trojka stíhat šestici.

1. den, 18. kilometr | 8. 7. 12:45 (Černošice-Mokropsy)

A neptají se ani klienti, takže u mokropeského kiosku zastavujeme kvůli práci na zmrzce a kafi.

1. den, 12. kilometr | 8. 7. 11:50

Stanjura se neptá, takže musím z dobřichovické pošty poslat podklady ke kontrolnímu hlášení. Dámská trojice se se sportovní dvojicí nahání ba Smíchově.

1. den, 0. kilometr | 8. 7. 11:10

Vyjíždíme já a Ondra, takže konečně začnou naskakovat kilometry!

1. den, 0. kilometr | 8. 7. 9:42

Na návsi v Hatích se konečně sbírá k odjezdu třetina party, která měla vyjet už včera. Jde to ztuha, ale pomalu to musí jít. Marek s Aničkou jdou v Berouně zalít kytky.

1. den, 0. kilometr | 8. 7. 8:07

Nakonec jako první vyjíždí Marek, což je asi vzhledem k jeho předsevzetí najet během příštích pěti dnů 500 km dobře. Ve 12stupňovém chládku vyrazil do Tmaně pro Aničku a nejpozději odpoledne bychom se s nimi měli potkat.

1. den, 0. kilometr | 8. 7. 7:40

V noci vydatně pršelo, což nevěstí nic dobrého, a předpověď na příští dny je taková všelijaká. Rozhodně nepojedeme v horku. Před případnými přeháňkami se snad vždycky někde schováme.

0. den, 0. kilometr | 7. 7. 16:10

Nultý den zůstane nultým navždy. Holky usoudily, že v dešti nevyjedou, a odjezd přesunuly na ráno. To nám to pěkně začíná.

0. den, 0. kilometr | 7. 7. 15:20

Tak odjezd se (snad zatím) nekoná. Jednak se v Hatích rozpršelo víc, než mělo, a jednak jsem ještě na Jitčině kole vyměňoval duši, protože ta několik dnů stará měla nějaký nemocný ventilek. Holky tvrdí, že když se počasí nezlepší, pojedou až zítra ráno. Nevím, jestli si uvědomují, že do Kralup je to nějakých 80 kilometrů.

0. den, 0. kilometr | 7. 7. 13:50

Letošní cesta bude zase specifická (jak jinak!). Jednak nás pojede už od prvního dne devět, což je docela velká parta, a jednak mi už od předvčerejška není dvakrát nejlíp. Snažím se to rozehnat nejrůznějšími oblbovátky. Počasí by bylo fajn, kdyby nebylo zataženo a občas to nezahrozilo přeháňkou. Jitka, Lenka a Ája vyjíždějí jako předvoj asi za hodinu, protože kdesi vysledovaly, že v tu dobu by to až do Prahy měly dojet v suchu.

Když jsme jeli před třemi lety, dělal jsem si takový praktický seznam, co všechno vzít na cestu, ale protože jsem ten web nechtěl přemisťovat jinam a na starém místě jsem ho zrušil, přišel jsem i o ten seznam. Takže musím trochu improvizovat. Naštěstí se ale balíme na několika místech, takže spíš toho budeme mít víc než míň.

Přibližná mapa trasy

Rezervace ubytování

8. 7. Kralupy, hotel Sport

9. 7. Litoměřice, hotel Dejmalík

10. 7. Děčín, penzion Lokotka

11. 7. Drážďany, hotel Aviv